21.2.12

Nevím, jak se to přihodilo, ale tento semestr mám pondělí a středy volné, samozřejmě na úkor dlouhého úterka, čtvrtka a pátečních 4 hodin. V pátek mi škola ani tak moc nevadí, nebydím daleko od Olomouce, takže mi na nějakých pár hodinách nezáleží.

O víkendu jsem si udělala průvan ve skříni a vyřadila jsem věci, které už douho nenosím, abych udělala místo těm (potencionálně) novým. Dnes jsem se tedy rozhodla, vstanu dříve (u mě opravdu hodno odměny, protože dobrovolně jsem nestávala v 9.30 ani nepamatuju :D) a pojedu si koupit nějaký lék na pošramocenou duši (za nervový záchvat kvůli včerejší ostudné prohře Pittsburgh Penguins 6-2)*. S velkým očekáváním jsem vešla do obchoďáku a zamířila do obchodů, kde si většinou něco koupím.

V H&M neustále hrála reklama (a mimochodem se asi inspirovali Tally Weijl, protože hlasitost té hudby se téměř nedala vydržet), že pokud dnes nakoupíte nad 1000 Kč, dostanete 150 korunový dárkový poukaz na další nákup. Procházela jsem se mezi stojany a přemýšlela, co bych si asi tak koupila, pokud bych postupovala podle svého náročného měřítka (viz minulé články:D). Nic.

Zarazila mě saka za 899 Kč. Přesně to samé, ale v béžové jsem ulovila v rámci druhé a třetí slevové vlny za směšných 199 Kč s tím, že si ty PÁRAJÍCÍ a HNUSNÉ ŠVY zašiji sama a TRČÍCÍ NITĚ ustřihnu. Stejně jako několik minulých let byla všechna šitá podle stejného vzorce, měnily se jen barevné odstíny- téměř nemožné sehnat jiného tvaru.


Nevím proč, ale vždycky se mi zdají nejhezčí a nejlépe ušité basics kousky v rozpětí 249- 399 Kč. Dnes jsem si odnesla vcelku hezké červené šaty s rozšířenou sukní a taky malou hnědou kabelku, kterou jsem měla vyhlédnutou už dávno. I tentokrát zafungovala nepřímá úměra- ten nejdražší kousek byl největší šmejd. 
V ostatních obchodech se všude objevovaly optimistické barvičky (ano, nečekaně na jaře), což mě, milovnici černé a tlumenných barev, moc nelákalo (zmíněnou červenou jsem schopná tolerovat).

Od omáčky se dostáváme k jádru.

PRAVÝ DŮVOD MÉ NÁVŠTĚVY


Pravidelně se dívám na stránky Pimkie nebo H&M, abych věděla, co kde mají a na co se zaměřit. Mám ráda spíše jednoduché a klasičtější kousky, proto se mi docela zalíbily tyhle baleríny:

Ne tak už jejich cena- 899 Kč. Prostě mě zajímalo, jaké budou, když stojí přibližně stejně jako půlka mého měsíčního nájemného. S výsledkem jsem počítala. Na stojánku jich byla fůra ve všech odstínech, a na všech bylo vidět, jak jsou vespod a na bocích popatlané lepidlem a na některých drží podrážka jen silou vůle. WTF?!?!?! Minulý rok jsem si pořídila stejné, ovšem z koženky, u Vietnamce za 189 korun. Jsou pěkné a vydržely dodnes (musím zaklepat). Nechci tvrdit, že jsou všechny takové, k nám se ale dostaly jen kousky hodné vyhození. Ale vsadím se, že si je někdo i přes tu přemrštěnou cenu koupí a nakonec se vyprodají. A také nutno dodat, že na stránkách zahraničních háemek se vůbec neobjevují, haha.
Taky mě zajímaly tyhle tašky, kterých si HM cení na 2999 korun, ale v naší pobočce se nenacházely (kdo by to taky čekal že :D).

V matice jsem sice nikdy nebyla moc dobrá a přepočty peněz mi moc nejdou, ale hádejte kolik stojí hnědá taška v Německu.

Necháte se podat? 30 Euro. Kolikpak to dělá? Zhruba 700-800? Krásné:)



* Ale i přes to

Jezdíme zdarma ke světovým značkám...

K výčtu nejhorších věcí na celém světě musím ještě něco přičíst- a to mít matku švadlenu. Když jsem s našima byla párkrát nakupovat (jejich oblečení), nevědomky jsem se naučila zkoumat kvalitu zboží tak jako ona. Pomalu ale jistě jsem to od ní chytla a teď mě to nemůže opustit. Samozřejmě ale řeším jen dražší věci, u těch levnějších na to až zas tak nehledím.

„Tričko za 599 s křivými švy a nenavazujícími kostkami a proužky? Zbláznili se? To kdyby se mi něco takového stalo v práci, vyhodili by mě!“ (už asi 15 let šije pracovní oblečení a předtím normální oblečení)

Při popisování dnešního článku se budu řídit tím, jak jsou poskládané obchody v naší olomoucké Olympii a postupně je budu pomlouvat. 

Hned u vchodu je New Yorker…když jsem byla mladší (teď to zní jako bych byla stařena- bylo mi asi tak 14), jezdila jsem si tam s kámoškou kupovat taková ta SKVĚLÁ. BAREVNÁ. TEEN. S NÁPISEM (samozřejmě trička). Daly se nosit jednou nebo dvakrát a pak se z nich stal až do dalšího vyprání kus hadru jedině tak na podlahu. V dnešní době si tam kupuju šály, rukavice a kabelky a jsem  spokojená. Vlastně i ta značka AMISU je docela fajn, ale já jsem náročná ( L) a musím hodně hrabat.

Ano, když vynecháme Datart, pokračujeme Takkem, Reserved a C&A. Kromě Reserved nic pro mě. Dříve to tak ale nebylo, možná je to také tím, že rapidně klesl počet toho, co bylo pěkné a kvalitní, a narostl počet toho, co je hadroidní.

H&M- ráj všech bloggerek a bloggerů- Platí zde nepřímá úměrnost- čím větší cena, tím menší kvalita. Neříkám ale, že je to tak u všeho… třeba doplňky, zimní vlněné věci a kabelky jsou prímové.

Dneska jsem byla nakupovat, chtěla jsem si prostě pořídit něco pěkného k narozeninám- děda mě štědře obdaroval. Tady H&M taky máme, takže jsem hned vyrazila.

Nejsem škudlil, ale téměř 700 bych za top, který má max výrobní hodnotu 80 Kč, opravdu nedala. Stejné to bylo u ostatních, nejvíce mě uchvátilo tričko za 459, které si jednoduše může udělat doma i každý blb (i já, a to nejsem zrovna extra trpělivá). Obyčejné tričko+ velká našitá kontrastní mašle na prsou. Kde to proboha jsme?

Podle mého zde ale funguje i druhá strana nepřímé úměrnosti, která je ovšem příjemná. NIKDY nepromluvím křivě proti jejich basics oblečení, které vyjde opravdu levně a jak už je z názvu jasné, jde o základ šatníku. Asi před 2 roky jsem si zde pořídila obyčejné černé tričko s dlouhým rukávem za 259,- (aspoň myslím), které jako zázrakem zůstalo stále černé (!!!), stejně elastické, nevytahané a švy nejsou překroucené do stran. Zřejmě se spletli, a místo do západní Evropy přijela zásilka k nám…

Už v minulém článku jsem zmiňovala kabáty, které jsem dneska zase projela. Přibyl jeden kobercový kousek a taky jeden, který vypadal docela pěkně, škoda, že ho nepřivezli už před týdnem. Nakonec jsem si místo libovolného topu nebo sukně odnesla starorůžovou kruhovou šálu a čepičku stejné barvy.

Naproti se nachází Tally Weijl. Jejich libá a střízlivá hudba se line už od vchodu do celého komplexu. Kromě nápadně teenagerských kousků tu mají i docela pěkné, třeba v létě jsem si tady pořídila za 99 Kč hezké jednoduché vintage pískové šaty s hnědým páskem. Bohužel mám i jednu docela nepříjemnou příhodu. Kamarádce padla do oka čelenka, kterou si chtěla koupit. Po zaplacení jsme šly z obchodu ven a detektor začal pípat. Krve by se ve mně nedořezal a vůbec jsem nevěděla, jestli mám jít dovnitř nebo pryč, protože my jsme SAKRA NIC NEVZALY!!! Nakonec na nás křikla prodavačka, že se moc omlouvá, ale žen neodcvakla to, čím je zboží zabezpečené. Sice se to vysvětlilo, bohužel ale kolemjdoucí si nás stejně měřili ošklivým pohledem.

Ke Kenvelu, Baťovi a Humanicu se objektivně vyjádřit nemůžu, protože jsem si tam ještě téměř nic nepořídila.

Musím se zastat Deichmannu. Všichni říkají, že boty tam jsou příšerné. Já jsem naopak spokojená, a když už se mi nějaké boty zničí nebo rozlepí, bez reptání mi je vezmou zpět a dají peníze, takže koloběh pokračuje a pokračuje…Stejně je na tom CCC, odkud mám ty nejkrásnější snové lodičky na světě.

Tadadadáááá, jako nejlepší obchod vyhlašuju čínskou restauraci úplně vzadu. Mají tady ty nejúžasnější nudle ze všech úžasných spolu se spoustou omáčky, díky které nejsou suché. Plus perfektní colu na zapití. Vždy tady s přáteli strávíme nejvíce času, protože jak jinak ho zaplácnout? Doufám, že ho nikdy nezruší, protože jsem na jejich jídle závislá.

Mám jen jednu otázku: Jsou jen naše pobočky odpadiště šmejdů nebo je to celorepublikový fakt? Vlastně když o tom tak přemýšlím, TÉMĚŘ VŠECHNY obchody jsou na tom stejně. 

PS: Jedná se pouze o mé názory, neberte to jako urážení nečeho. Nebo někoho, pokud si to přečte ta hloupá husa z Tally, což není moc pravděpodobné.

Sehnat kabát? Nemožné!

Už dlouho jsem měla v plánu koupit si nový kabát, a když se minulý týden razantně ochladilo (a taky když jsem měla narozeniny), řekla jsem si, že nastal ten pravý čas. Ve své skříni mám jeden delší modro-šedý "kohoutostopý" a měla i kratší černý (R.I.P.), který jsem kupovala před 4 lety v Paříži, a bohužel už dosloužil, a taky spousty sak, vest a bundiček, které mě bohužel před zimou příliš neuchrání.

Přesvědčila jsem si o tom, že druhá nejhorší věc, kterou můžete udělat, je jít na nákup s jasnou představou, co si chcete koupit. (Ta první je učit se večer před jakoukoliv zkouškou a ujistit se tak, že vlastně vůbec nic neumíte → učit se přes celou noc…). Přestavovala jsem si nějaký delší, černý (odkaz na minulý článek), dvouřadové knoflíky, hezky vypasovaný, vcelku kvalitně ušitý a taky cenově přijatelný, protože přece jen nejsem žádný velký boháč.

Neuvěřila bych, na jaké „oškliviny“ narazím. V H&Mku se mi okamžitě zalíbil jeden ve velbloudí barvě, po kterém bych okamžitě a střelhbitě sáhla, jenomže díky tomu, že jsem neskutečné čuně, by byl hned v den nákupu špinavý (což vylučuje jakékoliv světlé barvy). Černou alternativu bohužel neměli, tak jsem hledala dále. Narazila jsem na hnusné černé cosi z odporného materiálu, který by kůži rozhodně nebyl příjemný a připomínal mi koberec, který měla teta ve starém bytě, a který jsem nenáviděla, protože když jste po něm šli, ponožka se vám o něj zachytávala. A ještě k tomu měl tak křivé švy, že bych to i já nepřekousla. Jen pro informaci jsem se koukla na cenovku a zůstala jsem stát- 1499Kč*? Dělají si srandu? Bože…Tyto peníze jsem za kabát ochotna dát, musí tomu ale odpovídat…

* (o cenách a kvalitě zboží v H&M věnuji jeden ze speciálních článků)

Znechucená jsem si procházela obchody, ve kterých to dopadalo podobně, a pokud jsem našla něco hezkého (a toho bylo pomálu), stálo to neskutečné množství kaček.
Vysílená jsem skočila do posledního obchodu, kde jsem konečně našla ten nejkrásnější, nejúžasnější a nejpohodlnější kabát na světě. Nevěřila bych, co mi může Pimkie nabídnout. Navíc jsem si tam vybrala spousty dalšího oblečení, pro které se toto pondělí chystám.

Možná se vám nebude líbit, ale já jsem nadmíru spokojená a navíc jsem si díky posunuté velikostní tabulky mohla koupit 34! A to potěší ☺!

A až mi zlevní tenhle, okamžitě se na něj vrhnu...

black- schwarz- noir-czarna- negro- nero- 黒- 黑色

Zbožňuji černou barvu. Je elegantní, chic, nadčasová, univerzální a unisexová. Mí rodiče to ale nechtějí nebo neumějí pochopit.

V mojí skříni většinovou barvou a to ve všech podobách. Nemám ráda výrazné a fosforeskní barvy, proto je pro mě trendy color-blocking naprosto zapovězený. Navíc mi připadá kýčovité (samozřejmě jde jen o můj vlastní názor) vzít si na sebe co nejvíce barevných kousků a vypadat jako papoušek. Mám ráda hnědou, bílou, námořnicky modrou, hořčicovou a podobné zastřené škály barev. Miluji také romantické a pudrové odstíny. Podle mých kritických rodičů v nich vypadám strašně, protože mám bílou pokožku, vždy ale odpovídám, že BLEDÁ POKOŽKA JE VÝSADOU ARISTOKRACIE, navíc Nicole Kidmann v ní taky vypadá úžasně (ale rovnat se s ní samozřejmě nemůžu).

Navždy si budu pamatovat jeden kratičký úryvek z učebnice dějepisu někdy na základní škole. Byl o gotické módě a o barvách, které se v té době nosily. Patřila mezi ně jen černá, bílá a jen několik jiných základních. Soudobí lidé se proti nošení výrazných bránili tak, ŽE BŮH NESTVOŘIL BAREVNÉ OVCE. 

Z tohoto tvrzení se stalo moje heslo. Když jsem to jednou vpálila mé matce do tváře, nevěděla, co má odpovědět a jako vždy řekla něco úplně scestného (!) co s tématem vůbec nesouvisí, aby odvedla pozornost. S taťkou je to rychlejší, ten jen zakroutí hlavou a řekne, že to vypadá hrozně.

Možná si pamatujete moje černé „pohřební“ šaty s bílou krajkou ke krku. Miluju je, co úžasné, ale mí rodiče jsou naprosto proti jejich nošení. Nevěří mi, když jim říkám, že mi je někdo pochválil, prý lžu, protože taková hrůza se nemůže nikomu líbit. Mamka k tomu ještě dodá takový úšklebek, co umí jen ona, a já úplně cítím, jak se mi pomaloučku ta kudla v kapse začíná otevírat…

Černá je variabilní a dá se dost dobře kombinovat s ostatními barvami, černá se jen tak neušpiní (pokud samozřejmě nejde o bílou skvrnu (jednou na střední jsem si na sebe ráno oblékla černé šaty a při čistění zubů jsem si nevšimla, že mi kousek pasty kápl přímo na stehna- poté jsem celý den musela lidem, kteří se mi smáli, vysvětlovat, že je to opravdu jen pasta a ne něco jiného- byla sem u toho samozřejmě rudá až za ušima…)).  Já jsem vůbec špindíra, tedy v tom významu, že jsem nešikovná a každou chvíli jsem špinavá. Ale to je na delší rozebírání:)…

Norah Jones♥

V kalhotech Paříží

Před pár dny jsem se vrátila z dovolené v hlavních městě Francie, Paříži. Dnes jsem shodou okolností narazila na článek, který mě zaujal. Pokud jste o něm neslyšeli, jistě také zpozorníte.

V Paříži existuje již 210 let příkaz, ve kterém se tamním ženám zakazuje nosit kalhoty. Pokud se chtějí oblékat jako muži, musí o dovolení požádat policii. O pár let později usoudili, že na koni a na kole se v sukni opravdu jezdit nedá a pro tyto dva případy nošení kalhot povolili.

Když v roce 1934 vykázali Marlene Dietrich z města kvůli kalhotovému kostýmu, nebylo to tedy kvůli pobuřování místních lidí, jak se často tvrdí, ale kvůli zločinu.  V 18. či v 19. století by se to ale dalo považovat za normální, v té době žádná z žen na nošení kalhot jako běžného oděvu ani nepomyslela. Je ale trestuhodné, že o ženách vždy rozhodovali muži, kteří o ženské duši a ženských touhách neví zhola nic. Dopadlo by to stejně, pokud by to vzaly do vlastních rukou?

Možná si říkáte, že vše je jen otázkou historie a dnes se to považuje spíše za k zasmání. Ne. Když na začátku 70. let apelovali na primátora Paříže, aby zákaz zrušil, pronesl, že by to nebylo rozumné a vše zahladil.

Teprve až v tomto roce podalo deset francouzských politiků s podporou prezidenta Nicolase Sarkozyho návrh na jeho zrušení. I když je to zákon značně kuriózní, nemůžeme dopředu odhadnout, zda vše skutečně dopadne tak, jak má. Pokud proces půjde rychlostí blesku, přesně jako nedávné nesmyslné zakázání plavek pro muslimky- burkin, mohou Pařížanky zajásat.

Francie- jedna z nejvyspělejších zemí světa, člen G8. K ženám je ale až přehnaně přísná, volební právo žen přišlo třeba až po druhé světové válce, oproti „zaostalejší ČR“, kde ženy mohly k volbám už krátce po vzniku první republiky. Vědí vůbec o tomto směšném zákoně?

Zpět ke kalhotám. Po několik dní jsem žila ve sladké nevědomosti a ani by mě nenapadlo, že jsem jakýkoliv zákon porušila. S sebou jsem si sice zabalila převážně letní šatičky a sukýnky, Paříž jsem ale navštívila „v období zimy a dešťů“, proto jsem jako každodenní outfit musela volit džíny, samozřejmě v rámci pudu sebezáchovy. Při pronesení těchto slov se sice trochu zastydím, ale kvůli pohodlí a ochraně zdraví bych jakýkoliv zákon klidně porušila i opakovaně. Jen by mě zajímalo, jak by vypadal zápis v trestním rejstříku.

Ani při hlubším zapátrání v paměti si nevzpomínám, že bych vůbec nějakou ženu nebo dívku v sukni nebo šatech spatřila, ať už to byla „jistojistá“ Francouzska nebo turistka.

S kalhotami a zákonem je vůbec potíž, a to i v jiných zemích. V USA byla před několika dny na jeden týden uvězněna žena, za údajné pohrdání soudem. Důvod? K soudu přišla v kalhotách, které jí padaly a vykoukly jí kalhotky a také část pozadí. Soudce ale nebral v potaz to, že jí pásek, který měl za úkol kalhoty držet, u vchodu kvůli jeho „nevhodnosti“ zabavili(!) . Bůh má zkrátka smysl pro humor a život umí potrápit.  

Můžeme být rádi, že žijeme v České republice, kde se zákony soustřeďují na věci jiné, i když ve většině případů na stejné inteligenční rovině. Pokud by platila stejná pravidla, jako v USA- zemi zaslíbené, kde se nosí kolty proklatě nízko, bylo by v českých věznicích nejenže přeplněno, ale musely by se nové a „speciální“ zařízení přistavit- soudě podle každodenních zážitků z městské dopravy, ulic a dalších prostor. Neustále vidívám desítky nejen žen, ale i mužů, které se za své spodní prádlo nestydí a hrdě se jím chlubí na veřejnosti. U osob, které mají ucházející postavu se to tolerovat ještě dá, ty, kteří mají + 150 kilo by měli okamžitě nemilosrdně zavřít po vzoru Států, když už je nebičuje vlastní stud.

Jsem Katka a vy mi můžete říkat, jak jen chcete.

Kdysi jsem dostala nabídku z Imagerie.cz založit si něco jako svůj vlastní blog (v rámci jejich stránky), kde budu pravidelně psát něco v mých názorů z módního prostředí. Nejdříve mi hlavou probíhaly myšlenky typu: Mám na to? Neudělám si ostudu?

Nakonec jsem se rozhodla přijmout šanci a jít do toho naplno. A stalo se. Sama jsem byla překvapena, jak moc mě to baví a docela i jde. Některé články jsou otištěné, některé ne, některé jsou aktuální, jiné ne, a myslím, že by byla škoda jen si je tak nechávat „v šuplíku“.

Už přes 5 let mám svůj fashion blog, ale s mými soupiskami mám velké plány (:D) ,a rozhodla jsem se jim dát své místo.Vítejte!

ÓDA NA PODPATKY

Obdivovali jste někdy ženu, která na botách s vysokými podpatku prolétá ulicemi bez škobrtnutí?  Záviděli jste jí nebo jste ji litovali? Pokud jste se jí smáli, nejspíš jste muž nebo jste je nikdy neměla na noze, tudíž nevíte, že se jedná o bod nejvyšší zdatnosti, kterým je obdařen jen zlomek populace.

Podpatky jsou tajnou zbraní všech žen a jsou milovány jak jimi, tak muži, i když z jiného důvodu. 

 Jsem jednou z výše popsaných žen. Podpatky jsou pro mě téměř každodenní realitou, pomáhají mi jak psychicky, tak fyzicky. Libuji si v prodloužení mých krátkých a baculatých nohou na ty gazelí, navíc umí jako mávnutím proutku vykouzlit větší pocit ženskosti a tím pádem trochu sebevědomí. Bravurně v nich ovládám i běh na dlouhé tratě, paradoxně lépe než v jednoduchých plochých balerínkách. Pokud by byl Forrest Gump žena, pravděpodobně by byl mnou.

V mojí sbírce jsou jak pohodlné boty na klínku nebo na malé „kačence“, tak vražedné jehly s 15 centimetrovým (!) podpatkem. Ty mě okouzlily stejně jako každou ženu z jednoho důvodu- byly ve slevě. Přece v obchodě nenechám ty krasavice zlevněné z 1500 na 300 , což se příčí údělu všech žen! Oslepeny cenou se mé myšlenkové chody přerušily a já ani nepomyslela na to, že jsou do praktického života naprosto nevhodné a také nepoužitelné v jakékoliv roční době- na kotníkové boty s otevřenou špičkou je zkrátka v létě horko a na podzim zima. Ale navrhla je topmodelka Cindy Crawford, čemuž by odpovídala původní cena. Ku příležitosti maturitního plesu mojí kamarádky jsem si je nazula, největší práci mi ten večer dalo tvářit se a všem odpovídat kladně na otázku, jestli jsou pohodlné. Po několika hodinách si na ně moje nohy kupodivu zvykly a já je teď nesundám z nohy. Zaplatila jsem za to ale krutou daň v podobě otlačenin a puchýřů po celé délce chodidla. Postupem času jsem si na drobná zranění zvykla a nyní se nezdráhám koupit si boty o číslo menší než obvykle nosím. Menší boty se přece při chůzi jen tak nevyzují, cože by bylo u většího čísla naprosto nevyhnutelné!

Nepatřím mezi osoby s příliš velkým sebevědomým, spíše naopak, což se někdy neslučuje s mým stylem oblékaní. Nejsem sice příznivkyně výrazných barev, ale jisté střihy na malém městě, kde bydlím, považují lidé pravděpodobně za extravagantní. Nejsem zvířátko v zoo, aby na mě koukali, když si vezmu kabátek ve stylu padesátých let, rádiovku a vysoké boty na klínku. Není příjemné, když pohled každého kolemjdoucího stkví na mých botičkách. S pohledy se srovnat umím, štiplavé komentáře mě ale zabolí. Taky vás odpověď na tristní otázku napadne až po několika minutách, když už je inkriminovaný člověk neznámo kde?

Určitě vás napadne, jaký je můj největší nepřítel. Kostky. Považuji za vysoce pravděpodobné, že na radnici sedí převážně muži, kteří je snad (možná i díkybohu) neměli nikdy na noze. Těmi obludnými malými obdélníčky jsou posázená celá náměstí, třídy i sebemenší uličky. Pokud máte rádi romantické filmy a viděli jste Svatby podle Mary, určitě si vybavujete scénu se zapadlým podpatkem Jennifer Lopez v kanále. Něco podobného se stalo i mě, ovšem s malými rozdíly. Nešlo o boty věhlasné značky Gucci , ale o obyčejné střevíčky z H&M a nezachránil mě mužný Matthew McConaughey, ale já sama, samozřejmě za notného smíchu ostatních. Podpatek zůstal dole, zatímco já pajdala v jedné ploché a druhé vyvýšené botě jako kachna a nadávala slovy, o jejichž znalosti jsem neměla ani ponětí.

V hlavě se mi vybavil článek z časopisu, kdy slečna poškozená jako já na radnici zašla a peníze za boty jí vrátily. Musím podotknout, že to byl zahraniční, tudíž pro Českou republiku sci-fi, magazín.

V jiném, tentokrát místním, mi nemohla uniknout reportáž o nošení podpatků. V prvním bodě jsem se dozvěděla, že jejich nošení je zdravé, vypracovává totiž lýtkové svaly, které jsou pevnější a odolnější. Na první pohled jde pak rozeznat ženu, která je miluje nebo jim naopak nefandí. Ať koukám jak koukám, obvod mých lýtek zůstal (bohužel), pořád stejně nafouklý. Navíc jejich údajná zdravotní výpomoc odporuje zdravému rozumu. Další tip je to, že boty na podpatku vám ubírají váhu v poměru 1 cm= - 0,5 kg. Ke spokojenosti s mou postavou mi tudíž schází chůdy vysoké 30 čísel. Neskutečně proto toužím po botách od zesnulého Alexandra McQueena, které se objevily i v klipu Lady Gaga. Pokud byste na ně někdy narazili za příznivou cenu, dejte mi vědět!